1. 7. 2017 Sarajevo

1. 7. 2017 Sarajevo

Když jsem byla malá holka, sbírala jsem kuchyňské ubrousky. Nesmějte se tomu, prosím, lidi přeci sbírají leccos. Dělal to i můj děda. Když se o mé zálibě dozvěděl, předal mi svou sbírku, ve které byl i jeden velmi cenný kousek. Ubrousek ze Sarajeva, z roku 1984, kdy se tu konaly Olympijské hry. Pamatuji si, že už jako malá holka jsem z toho byla dost paf a ještě víc paf jsem byla, když mi dědeček začal o Sarajevu vyprávět. Už tehdy mi bylo jasné, že se sem jednou vypravím.

 

A tak se také stalo.

 

Ráno jsem si kvůli nočnímu řešení pracovních hovének trochu přispala. Vstala jsem až kolem deváté, ale spala jen šest hodin, vzala jsem si PC a sedla si před hostel (úžasný Pansion Lion) k práci. Vedle mě si sedlo několik Bosňáků, kteří si vychutnávali svou ranní kávu. Když jsem jim řekla, že jim jejich kafe závidim, tak mi taky jedno objednali. Pro jistotu jsem si jím zlila celý počítač. Chlapci byli naštěstí pohotoví, Maca čapli a kafe nechali stéct dolu. Funguje! Uklidili po mně všechen bordel a pak mi objednali nové kafe.

 

V jedenáct jsem se konečně vypravila na procházku po městě. Jako první jsem šla na hřbitov, který byl na kopci, a tak jsem měla pěkný rozhled. Odtud jsem to vzala k pivovaru a do kostela. I když nejsem věřící, miluju sakrální architekturu. Udělala jsem si tedy takovou menší tour po kostelech a mešitách. Navštívila jsem kostel sv. Anto Padovanski, Sebilj, Starý ortodoxní kostel ze 6. století, mešitu Gazi Husrev Bey’ a mešitu Ferhadija.

 

Když jsem si to namířila k muzeu Sarajevo 1878-1918, narazila jsem na jednoho Bosňáka. Koukala jsem se do mapy a přemýšlela nad tím, do jakého kostela bych po muzeu zašla, když ke mně přišel mladý kluk, který se mi snažil tvrdit, že je profesor historie a za tip mi ukáže město. Nesežrala jsem mu to, ale říkala jsem si, že to s ním můžu zkusit, protože bych toho o Sarajevu ráda věděla mnohem více. Do muzea jsem dojít nezvládla, zato jsem toho viděla opravdu mnoho, a ještě k tomu měla skvělý výklad.

 

Nejprve jsme si ale zašli na oběd. Byl vynikající! Potom jsme se šli podívat do Obecního domu, který před pár lety sloužil jako knihovna. V této knihovně bylo uloženo knižní bosenské dědictví. Dnes z něj neexistuje zhola nic. Srbové tuto knihovnu postavenou dvěma českými architekty, do základů vypálili. Knihovna je unikátní i svým vizuálním pojetím. Aby Bosňané utužovali vztahy s Turky, byla navržena do tureckého stylu. Budova je uvnitř překrásná.

 

Z knihovny jsme se šli podívat do katedrály Srca Isusova, do ortodoxní katedrály, k markale, kde byl v devadesátých letech spáchán brutální útok na nevinné obyvatele. Na market byl vhozen granát. Přežil to jeden jediný člověk. Dnes je mu přes devadesát a na market chodí stále prodávat ovoce.

 

Podívali jsme se též na památník věčného plamene, Srebrenický památník a památník dětských obětí. Můj bosenský průvodce mi říkal, že když sniper zabil dítě, obvykle pak vzal život i sám sobě. Pozabíjeno tu bylo během pouhých tří let, v letech 1992-1995, na desítky tisíc dětí.

 

Došli jsme až ke kostelu Cirkva svetog Josipa, ale dovnitř se bohužel nedalo vstoupit. Otočili jsme se a šli zpátky podél řeky. Po cestě jsem si vyfotila Akademii umění a Národní divadlo.

 

O válce a zabíjení jsem toho ten den slyšela opravdu hodně. Rozhodnutí mít na ten den průvodce bylo skvělé. Strávili jsme spolu čtyři hodiny. Na konci jsem mu dala deset euro a koupila si u něj nějaké magnetky pro babičky. Říkal mi, že spolu můžeme večer zajít do baru, který mi doporučovala kamarádka. Chvíli jsem o této možnosti uvažovala, ale když jsem došla na hostel a lehla si na deset minut do postele, bylo veškeré uvažování o večerní zábavě to tam. Spala jsem totiž tři hodiny. Byla jsem strašně unavená. Pravděpodobně mě dostihlo večerní vysílení nad pracovními problémy. Z chození jsem nemohla být vyčerpaná, ten den jsem nachodila jen 10 kilometrů.

 

Když jsem se konečně probudila a probrala, pomalu začínalo zapadat sluníčko, a tak jsem rychle vyběhla na vyhlídku na kopec. Měla jsem kliku, našla jsem parádní místo a užila si tak opravdu překrásný západ slunce. Kolem deváté jsem se vrátila k hostelu. Na večeři jsem si dala ražniči a pak si na hostelu dala kafe s lidmi z hostelu. Po kafi mi nabídli melouna, a tak jsem se do postele jen kutálela. Pozdě večer jsem si sedla k práci. Usnula jsem ve čtyři hodiny ráno a už v sedm mi zvonil budík.