10. 6. 2017 - Florencie

10. 6. 2017 - Florencie

Marcovi se ze Sicílie vrátila přítelkyně. Neviděli se skoro tři měsíce, a tak se mě potřeboval na jeden den „zbavit“. Vyslal mě proto do Florencie. Neměla jsem vůbec v plánu tam jet. Představa města přeplněného lidmi mě více než děsila. K tomu si přidejte úmorné vedro a vyjde vám z toho skutečná touha po lese, nikoliv turisty vyhledávám městě.

 

Ale fakt, že jsem v Itálii a toužím konečně vidět všechny obrazy, sochy a významná místa, o kterých jsem se učila v dějinách umění, zvítězil. Ráno jsem nasedla na vlak a za 8 EUR dojela během hodinky a půl do Florencie. Jako první jsem navštívila Ex Monastero della Santissima Concezione a Museo di Santa Maria Novella, kde nebylo příliš rušno a kde se mi velmi líbilo.

Odsud jsem se vydala k jednomu kostelu, který jsem však na místě, kde se měl nacházet, nenašla. Během jeho hledání jsem se potkala s jedním Italem, který mě doprovodil ke kapli rodu Medici a Basilica di San Lorenzo. Ital se se mnou chtěl večer potkat na drink, a tak jsem mu slíbila, že se mu ozvu, budu-li stíhat. Už dopředu jsem však věděla, že to nevyjde. Od začátku cesty jsem si totiž byla jistá tím, že Ital není typem muže, se kterým bych chtěla mít společné více jak přátelství. Na mě jsou příliš hluční. Bazilika i kaple byly obklopeny ohromnou frontou čekajících lidí a najít místo, kde se prodávaly lístky se ukázalo jako nemožné. Po dvaceti minutách bezradného tápání, hledání a vyptávání se asi tak deseti lidí jsem to vzdala a vydala se dál na procházku městem.

 

Navštívila jsem katedrálu Santa Maria del Fiore, prošla kolem gotického kostela Svaté Trojice, podívala se do Palazzo Medici Riccardi, kde bylo jen pomálu turistů a prostory se zahradou působily velice příjemně. Poté jsem si dala oběd a vydala se k soše Davida a Fontana del Nettuno, která se v té době zrovna rekonstruovala. David byl obklopen davem turistů, skrze které jsem se musela prodrat, abych zkusila své štěstí v nejstarší evropské galerii Uffizi. Ještě na ulici mě zastavil zaměstnanec galerie a mile se mě tázal, zda mi může nějak pomoci. Vysvětlila jsem mu, že jsem se rozhodla vydat do Florencie zcela nečekaně, a tak už nebylo možné si na internetu koupit lístek do galerie. Pověděla jsem mu, že jsem novinářka a v tu chvíli jsem měla vyhráno. Povídal mi, jak má rád novináře a že mi pomůže se do galerie dostat. Za 20 EUR jsem se mohla přidat ke skupince deseti lidí s průvodkyní. Měla jsem štěstí. Ten den to bylo poslední volné místo.

 

V galerii jsem strávila dvě hodiny. Být v ní delší dobu by bylo fyzicky i psychicky namáhavé. Samo sebou byla plná lidí a samo sebou se tito lidé tlačili u těch nejvýznamnějších děl Michelangela, Tiziana, Da Vinciho, Donatela a mnoha dalších. Nicméně vidět díla těchto velikánů na vlastní oči bylo něco nepopsatelně nádherného. Myslím si, že na to do konce svého života nezapomenu.

 

Z galerie jsem se vydala na druhou stranu řeky, kde jsem došla na vyhlídku Piazzale Michelangelo, odkud byl opravdu strhující výhled na celou krásnou Florencii. Odsud jsem se vydala k Palazzo Pitti, který byl již bohužel zavřený, a tak jsem se nemohla podívat do vyhlášených zahrad Boboli.

Přes most Vechio jsem se vrátila na druhou stranu řeky, zašla si na večeři a vydala se na vlak zpět do Bologni, kde jsme se potkali s Marcem a jeho přáteli, abychom strávili večer nad lahví dobrého vína. Ten večer jsem se dala více do řeči s Marcovo mladším bratrem. Měli jsme stejný smysl pro humor, a tak jsme si skvěle sedli.