2. 7. 2017 Mostar

2. 7. 2017 Mostar

V osm ráno mi odjížděl autobus ze Sarajeva do Mostaru. Chvíli po sedmé jsem sedla na tramvaj číslo tři a dojela k americké ambasádě. Kousek jsem šla pěšky, abych se dostala na autobusák. I přes to, že jsem měla jízdenku koupenou z internetu, musela jsem na autobusáku zaplatit 1 marku za vstup. Autobus odjížděl v 8:15 z nástupiště číslo 12. Během cesty jsme jednou stavěli, tak jsem si mohla koupit i něco ke snídani.

 

Projížděli jsme opravdu nádhernou krajinou a mně bylo líto, že nemohu vystoupit a projít se tu. I přes to, že mám koupený i zpáteční lístek, do Sarajeva se budu vracet přeci jen stopem, protože se musim projít po okolí Jablanice a vidět jezero v Čelebiči.

 

Můj hostel v Mostaru byl hned kousek od autobusáku a když jsem sem přijela, měla jsem pocit, jako bych byla v Chorvatsku před dvaceti lety. Bylo to úžasné. Tehdy jsem Chorvatsko opravdu zbožňovala. Mostar je obklopen horami, takže mi bylo jasné, že se tu do toho zamiluji. A sice, že v horách netrávím příliš mnoho času, což bych skutečně velmi ráda změnila, mají pro mě jistou magickou moc. Přitahují mě jako magnet, a tak, když jsem na jednom kopci, menší hoře, uviděla kříž, okamžitě jsem se tam chtěla vypravit.

 

Na hostelu Pansion Mirror mě přivítal moc milý mladý majitel, který mi na mapce vyznačil vše potřebné, pak mi nabídl zapůjčení kola a na další den mě naverboval na trip. Byla jsem ráda, protože jsem měla v plánu jet do Kravice, ale vzhledem k tomu, že tam nejezdí žádný autobus, se to jevilo jako nemalá komplikace. Řekl mi, že se trip uskuteční, i kdybych byla sama. Ne, že bych jim nepřála spoustu lidí, ale stále doufám, že budu sama. Za 25 EUR mě vezmou do Kravice, Blagaje a Počitelje. Chtěla jsem jet i do Medugorje, ale to už mi holt nevyjde. Před odchodem z hostelu jsem majiteli řekla o svém plánu vylézt si tu menší horu s křížem. Pověděl mi, že na to není dobrý den, protože hlásí silný vítr a déšť, a že to jen nahoru trvá tři hodiny. Vzdušnou čarou to byl jeden kilometr, ale pro tentokrát jsem se rozhodla dát na někoho, kdo působil rozumněji než já. Když mi řekl, že je horský záchranář, pochopila jsem, že já mám na rozdíl od něj do zodpovědnosti hodně daleko.

 

Půjčila jsem si krásné kolo a po dlouhé době se vydala na projížďku městem. Miluju to. Bylo to úžasné, strašně jsem si to užívala. Projížděla jsem se, kochala a stále si ujížděla na pocitu „chorvatské vlny“. Všechno to bylo super, dokud jsem nedojela do starého města a nechtěla se tu naobědvat přímo u starého mostu. Zaparkovat tu kolo, a vůbec zde projet, se ukázalo jako cosi zcela nemožného. Když jsem konečně našla spot, protože jsem se nechtěla vzdát mnou vyhlídnuté restaurace Timalrma, kolo jsem tu zaparkovala a šla si sednout. V tu chvíli na mně začal řvát majitel jedné menší prodejní galerie, že jsem asi totální blbec, když nemám úctu k umění a své kolo parkuji tak, že mu zakrývá částí jeden obraz. Mimochodem, že jsem mu tam vytvořila totálně fotogenické zátiší mu asi vůbec nedocházelo. Prý musí prodávat a já mu tak kazím kšefty. Řval na mě jako na malého haranta, kolo vzal a posunul tak, abych na něj neviděla. Musela jsem doufat, že jsem v zemi slušných lidí a nikdo mi jej neukradne. Nicméně byl tenhle člověk prvním a snad i posledním hovadem, na které jsem tu narazila. Náladu mi spravili v restauraci, kde byla ultra milá obsluha a naprosto dokonalé jídlo. Když jsem jim chtěla dát na TripAdvisoru plusové body, zjistila jsem, že jsou tu number 1.

 

Po jídle jsem se vydala na Stari most, ale s kolem se to ukázalo jako něco téměř nemožného. Když si mě všimnul jeden místní pán, jenž tam za peníze skáče do vody, vzal moje kole a přes most ho přenesl. Zachránil mě. Za mostem jsem se zastavila v mešitě Koski Mehmed Pašina džamija, abych tu vylezla na minaret, ze kterého jsem viděla naprosto perfektně na celé město. Vstup tam byl sice za 6 EUR, ale stál za to!

 

Pokračovala v projíždění se, když se strnul silný déšť. Zaparkovala jsem v první kavárně a zvládla tu vypít dvě espresa. Když déšť ustál, rozhodla jsem se vrátit na staré město, dát si tu zmrzlinu. V tu chvíli jsem narazila na Nelu a Michala, se kterými jsem strávila den v Tuzle. Bylo to moc milé. Dali jsme si společně zmrzku a zase si dali sbohem. Bylo něco málo po třetí hodině, a tak jsem si říkala, co tu budu dělat dál, když na trek na horu to nebylo vhodné.

 

Rozhodla jsem se vyjet k sedm kilometrů vzdálené přehradě. Cesta byla fajn, ale když jsem dojela na místo, zjistila jsem, že to tam není nijak parádní, a tak jsem jela a jela a jela, až jsem dojela na místo, kde to už dál nešlo a kde to bylo opravdu pěkné. Chvíli jsem tu pobyla a ještě, než se začalo stmívat, sedla jsem na kolo a vyrazila zpátky k hostelu.

Po cestě mi spadl řetěz, v tu chvíli jsem si připadala zase jako malá holka, ale oproti dětství jsem jej konečně uměla nasadit zpátky. Několikrát jsem se zastavila na focení a za hodinku byla zpátky v hostelu. Tady jsem narazila na krásnou a milou Marilyn, a tak jsme se daly do řeči. Byla to první Australanka, které jsem rozuměla. Večer jsme vyzvedly její kamarádky a společně šly na večeři do restaurace s výhledem na řeku a Stari most.