3. 7. 2017 - O tour po okolí Mostaru a životech lidí po válce

3. 7. 2017 - O tour po okolí Mostaru a životech lidí po válce

Po syté a dobré snídani mě vyzvedl Ado, strýc majitele hostelu, který měl být řidičem a průvodcem na tour. Když pro mě přišel na hostel, sdělil mi, že jsem jediná, kdo si tour zabookoval, a tak jsem měla za 25 EUR privátní tour. Měla jsem z toho samozřejmě ohromnou radost. Nasedli jsme do auta a vyjeli k prvnímu místu.

 

Strejda byl ohromně milý a komunikativní. Ostatně jsem byla velmi mile překvapena tím, kolika jazyky Bosňané mluví. Ohromně se snaží hovořit s kýmkoliv to jen jde. Ví, že je pro ně turismus důležitý, protože je může dostat z krize. I strejda se snažil mluvit anglicky a šlo mu to dobře. Vyprávěl mi o válce. O situaci, která po válce vznikla. Kolik lidí je kvůli likvidaci mnoha fabrik, bez práce. Kolik mladých lidí po vysoké škole nenajde uplatnění atp. Jedním z mnoha příkladů může být i jeho syn. Vystudoval politické vědy, ale pracuje v nočním baru, protože nemůže najít práci. Také mi vyprávěl o dětství svého syna. Ado byl armádním velitelem. Jeho syn se narodil na počátku války a první čtyři roky svého života strávil ukrytý v bunkru. Až po čtyřech letech poprvé uviděl slunce a nadechl se čerstvého vzduchu. Ado zabil několik lidí, ale to prostě k válce patří. Nevyprávěl o ní zahořkle, prostě jen konstatoval. Vlastně to vypadá, jako by místní odpustili vesmíru a vše přijali prostě takové, jako to je. Ve tvářích Bosňanů válku nenajdete, ale uvidíte jí ve všudypřítomných dírách po kulkách v každém domě. Tyhle stopy války jsou tu všude, pronásledují vás na každém kroku. Každý pohled na tyto rozstřílené budovy mě bolel. Mrazilo mě. V Mostaru, stejně jako v dalších městech nenajdete skoro žádné parky, téměř všechny se proměnily ve hřbitovy. Zemřelo tu opravdu mnoho lidí. Snipeři číhali všude a pálili to do bezbranných lidí. Ve válce je podle Ady dovoleno všechno. Chyby se nepromíjí.

 

Bylo zajímavé slyšet jeho slova. Ještě zajímavější pro mě bylo zjištění, že nevěří v Boha. Žádného. Ale po tom, čím si on a jeho rodina prošli se nejspíš ani nedivím.

 

Cesta s Adem utíkala rychle.

 

Jako první jsme se zastavili u města Blagaj. K vidění je zde ve skalách, na místě zvaném Vrelo Bune, krásný původní děrvinský dům. Jedná se o dům původních obyvatel, kteří vymřeli před 600 lety. Dům je zasazen do skal, které obklopují pramen dokonale čisté a průzračné řeky Bune.

 

Z Blagaje jsme jeli o kus dál do Počitelje, kde se nachází stará otomanská citedale. Na toto místo se prý pravidelně sjíždějí umělci z celého světa, aby tu v rezidenčních ateliérech pracovali na své tvorbě. Citadela byla stejně jako Vrelo Bune, vyjma muzea, přístupná bez nutnosti placení vstupu. K hradu jako takovému vedlo „pár“ schodů a v horku, které Mostar běžně pohlcuje, se zdálo jejich vyjití jako nadlidský výkon. Každičký kámen této stavby byl původní. Starý více jak 600 let. Věž byla postavena z kamenů vytesaných ze skály a posbíraných v řece. Cesta nahoru byla velmi kluzká. Výhled z věže byl úžasný. Zeleno, černo, zlatá řeka vytvářela zajímavé barevné efekty a domy zasazené do zeleně se leskly pod nánosy slunečních paprsků.

 

Po hodince strávené na pro mě docela magickém místě jsme se vrátili k autu. Všude kolem nás byly stánky s čerstvým organickým ovocem a džusy. Koupila jsem si tu jahody, fíky, broskve, meruňky a jeden džus. Z chutí toho všeho jsem byla v sedmém nebi. Pane bože, jahody opět chutnaly jako jahody. Jejich vůně prostoupila celé auto a ulpěla mi na rukách až do večera. Takovéto maličkosti jsou pro mě tím nejkrásnějším dárkem v životě. Člověk totiž snadno zapomene, jak chutná opravdovost.

 

Cesta do Kravice opět ubíhala velmi rychle. Ado se pustil do dalšího vyprávění a já hltala každé jeho slovo. S uctivostí a pokorou mluvil o místních lidech, tradicích, ovoci a zelenině, kterou tu pěstují, o rybách v řece, prostě o všem. Občas se na mě usmál, a tak pokaždé vykouzlil zcela přirozeně úsměv i na mé tváři. Ten den jsem byla šťastná a byla jsem ráda, že mám něco jen sama pro sebe. Den pro sebe, příběhy jen pro sebe. A pak jsem zase hned myslela na to, že nesmím nic z toho zapomenout, abych vám to dokázala předat skrze svůj blog. Už dlouho jsem od nikoho nedostala žádný dárek, nějakou maličkost, ale tohle byl dárek nad všechny dárky. Bosnu jsem milovala stále víc. Po Bali jsem si myslela, že takhle milé lidi už nikdy nikde nepotkám, ale spletla jsem se. Byla jsem v zemi, kde si lidé vážili všeho a kde bylo jejich zásadou, aby se tu všichni návštěvníci cítili jako doma. Dařilo se jim to.

 

Kravické vodopády byly těmi největšími, jaké jsem kdy viděla. Nejradši bych je vyhlásila za přírodní památku a zakázala lidem se v nich koupat. Zjištění, že se jedná o místo podobné Lidu Adrianu, pro mě bylo šokující a mrzuté. Pobyla jsem tu jen chvíli. Prostě jsem to tam omrkla, udělala pár fotek a vyrazila zpátky. Ado mě pozval na vodu a na mé přání to vzal zpátky jinou cestou, abych se podívala na svaté místo v Medugorje.

 

Po cestě mi samozřejmě vyprávěl příběh, který je s tímto poutním místem spojený. Kdysi dávno prý tři malí kluci blbli kousek za městem, když se jim prý zjevila panna Marie. Uplakaní běželi do města, aby o tom pověděli svým matkám. Po městě se to rozneslo jako voda. Lidé dělali sbírky, aby se na onom místě postavil kostel a socha panny Marie. Vidět tribuny pro tisíce lidí bylo zajímavé, ale představa, že jich tu více jak tisícovka sedí a modlí se, byla ještě atraktivnější. Škoda, že jsem tu nebyla v čase modlitby. Celé město bylo uzpůsobeno poutníkům. Všude se tu prodávali nábožné předměty, autobusy měly na oknech svaté obrázky a hotely se tu mačkaly jeden vedle druhého.

 

Klikatou horskou cestou jsme se vrátili na hostel, kde jsem se opět potkala s holkama z Austrálie a Ameriky, abychom společně vyrazili na večeři k Irmě – TimaIrma. Samozřejmě jsme si tu pochutnaly úplně na maximum. Taky jsme se nesmírně pobavily, protože s námi Irma hrála divadélko, schválně k nám nechodila, pak přišla a zase odešla… A tak jsem jí zastavila, když byla u vedlejšího stolu a řekla jí: „Irmo, moje holky mají chuť na sladké, tak jim dones baklavu, přeci tu nechceš divoké saně!“. Irma přišla, přinesla mi druhou sklenici vína na účet podniku a poděkovala mi, že jsem tu opět a přivedla jsem jí další lidi. Marilyn dostala též sklenici vína a Brigid a Jenna pily vodu, tak dostaly vodu. Ve chvilce volna nám Irma řekla, že tuto restauraci založila před 36 lety její maminka. Říkala, že nedávají navštívenky, protože věří tomu, že nejlepší reklamou je pro ně spokojený zákazník, a prý jim to takto funguje celou dobu. Nedivím se. Každý to tu musí milovat. Byly jsme z Irmy tak nadšené, že jsme dobrovolně volaly na lidi procházející kolem, že jediné místo, kde stojí za to jíst, je právě tady. Byl to zábavný večer v super příjemné společnosti.