30. 6. 2017 Cesta do Bosny

30. 6. 2017 Cesta do Bosny

První den mé cesty do Bosny byl opravdu super. Nejen, že jsem měla ráno na AirBnb připravenou snídani v podobě banánu a jogurtu od super milého majitele, ale ještě jsem na letišti narazila na Michala a Nelu, kteří se se mnou dali do řeči. Ptali se mě, jak to mám po příletu a zda pojedu z letiště do města taxíkem. Říkala jsem, že vím prdlačku. Rozhodnutí odjet do Bosny jsem sice udělala už před měsícem, ale bylo hodně spontánní a přišlo v době, kdy jsem neměla ani chvilku času na to cokoliv řešit. A tak jsem prostě jela totálka na blind. Když se mě tedy zeptali, řekla jsem jim, že mohu jet s nimi, aby to vyšlo levněji.

 

Po hodině letu z Bratislavy jsme byli na místě. Bylo to to nejmenší letiště, na kterém jsem kdy byla. Z jednoho letu tu bylo tolik lidí, že je hala nedokázala pojmout, a tak se stálo až k letadlu, do kterého začali z druhých dveří nastupovat lidé, odlétající zpět do Bratislavy. Ale komu by to vadilo, když si letenky přes WizzAir koupil za 500 Kč tam i zpět. Úplně původně jsem chtěla letět do Bulharska, ale tam v době, kdy jsem letenky kupovala, na tento termín nic levného nebylo.

 

Když jsme konečně prošli pasovou kontrolou, vyměnili jsme si EURA na marky a šli smlouvat taxi. Chtěli deset marek po každém. Bus stojí dvě marky, a tak jsme to ještě jednou zkusili, aby se neřeklo, ale pan řidič si stál za svým, a tak jsme se vydali do nejbližší vesnice k poště, kde byla zastávka. Do Tuzly se jelo odhadem dvacet minut, ale poznat, že jste v centru je trochu nemožné. Nicméně tu jsou všude hrozně milí lidé, a tak se stačí ptát. Ještě v autobuse jsme narazili na druhý český pár, Lucku a Evžena, doktory z Brna, a tak jsme se dali do kupy. Společně jsme si došli na oběd, fakt vynikající, opět s nejvíc milou obsluhou, dali si svou první bosenskou kávu, sakra sladkou, sakra dobrou a po slušné chvilce relaxu vyrazili na dvouhodinovou procházku městem.

Že by tu toho bylo k vidění nějak moc se říci nedá. Omrkli jsme jeden kostel, zašli k muzeu, které vypadalo jako kdysi Trafačka, ale bylo zavřené.

 

Nakonec jsme vylezli na kopec s hřbitovy, abychom se podívali na výhled na město a zajímavé kaskádovité hroby.

Kolem třetí jsme se začali blížit autobusáku. Po cestě jsme si koupili meloun a jednou sharovanou lžičkou se o něj kamarádsky podělili.

Když jsme došli na autobusák, koupili jsme si tu lístky na cestu do Sarajeva. Stáli nás 20 marek na osobu a pak jsme začali koumat, jak to uděláme s jídlem?! Tři hodiny na cestě bez jídla nepřicházely v úvahu, a tak jsme se ve složení Michal, Evžen a Romana vydali hledat konzum. Jedna paní nám řekla, že je kousek od nás jeden veliký. Tvrdila nám, že to jsou tři minuty cesty. Ach ty ženy a odhady. Minut to bylo deset. Rychle jsme brali, co se dalo. Já jsem našla dokonce i bezlepkové krekry a bezlaktózové mléko. Věděla jsem, že Lucka potřebuje deodorant a opalovací krém, protože se stihla luxusně spálit, a tak jsem tam trochu lovila, než jsem to našla. Když jsem došla ke kase, kluci už na mě čekali a samozřejmě, že měli i opalovák. A co čert nechtěl, fronta byla dlouhá jak do Sarajeva. Měli jsme jen osm minut na to, abychom se dostali zpátky. Zvládli jsme to tak tak. Holky už byly trochu vystresované a přemlouvaly řidiče, aby na nás počkal, že jsme se nejspíš ztratili.

 

Tří hodinová cesta byla jakž takž, jen klima mohla být trochu silnější. Aby mi to uteklo, zpovídala jsem Evžena ohledně všeho neurologického, na co jsem si vzpomněla. Povídali jsme si o subdurálním a epidurálním krvácení a prostě všem libovém jako jsou nádory a paralýzy…

 

V Sarajevu jsme si vyměnili kontakty a dali si sbohem. Já jsem ještě nasedla na jedničku tramvaj, na kterou mě stál lístek 1,60 marky (platí se tu cesta), spolu s Nelou a Michalem a jednu zastávku před tou jejich, v centru města, jsem dala sbohem i jim.

 

Vchod do hostelu Lion Pansion jsem hledala trochu delší dobu, ale když jsem jej našla, uvítala mě opět neskutečně milá paní. Měla jsem booknutý pokoj o třinácti postelích, ale protože si v témže pokoji postel bookla i skupinka dvanácti chlapů, dali mě za stejnou cenu na pokoj, kde byl jen jeden milý starší pán, jejich kamarád. Dali mi tu i ručníky, nabídli mi, že mi vyžehlí šaty, pobízeli mě, ať si k nim přisednu, ale protože jsem musela řešit fakt debilní pracovní situaci, zavřela jsem se na pokoji k počítači…

 

Ještě jednou se mě ten milý pán přišel zeptat, zda se k nim nepřidám, ale náladu jsem na to po tom všem, co se večer v pracovním světě odehrávalo, opravdu neměla. Ale moc mě to potěšilo!

 

Oproti Tuzle tu lidi mluví anglicky a co je super, jeden, jak druhý se tu neustále usmívá a snesl by vám modré z nebe. Tak tohle místo mám už teď moc ráda…