4. 7. 2017 - V noci stopem až do Čech?

4. 7. 2017 - V noci stopem až do Čech?

Původně jsem měla v plánu se poslední den vydat stopem ale neskutečné vedro mě totálně zaskočilo. Rozhodla jsem se tedy své plány změnit, na stopa se vyprdnout, smířit se s tím, že Jablanicu a Čelabinči vynechám a pojedu ve tři odpoledne rovnou do Sarajeva. Ze Sarajeva jsem pak měla jet v sedm večer do Tuzly, tady se v deset večer ubytovat a ve čtyři ráno se nechat taxíkem dovézt na letiště. Na hostelu jsem ale narazila na jednoho Číňana, který mi říkal, že WizzAir nabízí transfer na letiště. Byl to skvělý tip, protože mi mohl ušetřit nějakou tu korunu. Našla jsem si tedy podmínky, kde stálo, že jsem si bookla transfer, a že mám být ve 2:15 ráno na autobusáku v Sarajevu, odkud pojede shuttle přímo na letiště. Sice mi tak měla propadnout jízdenka ze Sarajeva do Tuzly, ale protože se tento transfer jevil jako podstatně jednodušší, řekla jsem si, že toho využiju. Nikde se nepsalo nic o placení a fakt, že jsem si reálně nic nebookla se mi trochu nepozdával, ale říkala jsem si, že na to peču, že se to nějak vyřeší…

 

Cesta do Sarajeva proběhla v pohodě nad knihou. V Sarajevu jsem s plným močákem čekala ještě půl hodiny na tramvaj. V té jsem dokonce zažila kontrolu. Mít lístek za 1,60 BMK se mi vyplatilo. Dojela jsem na hostel Pansion Lion, kde jsem byla před tím ubytovaná dva dny. Hned jak mě uviděli, tak mě poznali. Zeptala jsem se jich, zda bych u nich nemohla počkat do půl druhé ráno a pak od nich jet taxíkem na autobusák, abych tu chytla letištní transfer. Samozřejmě souhlasili a zdarma mi nabídli i možnost sprchy.

Zašla jsem si na večeři do restaurace Steklo, kde jsem už jednou byla, a tak jsem věděla, že jdu do ověřené kvality a čekala na noční bus, když se na hostelu objevila Sila, kterou jsem poznala už minule. Sila mi pomohla dokonale zabít čas, ani nevím, jak se to stalo, ale najednou byla jedna hodina ráno. O půl hodiny později mi zavolala taxi a já mu dala posledních pět marek z osmi.

 

Chvíli jsem čekala v zemi nikoho a v úplné tmě, když se tam objevil minivan s nápisem WizzAir. Byla jsem tam jediná a pán mi řekl, abych nastoupila, tak jsem nastoupila, pak popojel před železniční stanici a čekali jsme na další lidi. Když se auto naplnilo, začal kontrolovat lístky. Podala jsem mu boarding pas a dostala ledovou sprchu, že to není transfer pas. A sakra! Byly dvě ráno a já neměla očividně velmi důležitý dokument. Začala jsem mu vysvětlovat, jak se to stalo „Víte, jeden týpek z Číny mi řekl, že WizzAir nabízí transfer, a tak jsem to googlila a vyskočilo na mě PDF, které mi psalo, že jsem booknutá. Bylo mi divné, že jsem nic neplatila a že jsem ani reálně nic nebookla, ale myslela jsem si, že to je nějakýá promo akce, a že je zajímavé, že nechcete nějaké potvrzení o tom, že s vámi pojedu…“. Mou výpověď potvrdili a přetlumočili nějací místňáci, kteří viděli můj dokument. Řidič souhlasil, že mě vezme. Musela jsem zahrát divadélko, aby mě nenechal jít na stopa ve dvě ráno… Vyšlo to. Řekl mi ale, že po mně bude chtít 20 EUR. Hahaha, věděla jsem, že riskuju dobré vztahy Česka a Bosny, když to odsouhlasuji se 13 EUR v kapse.

 

Na letiště jsme dojeli o dvě a půl hodiny později, týpek po mně chtěl 20 EUR a já mu řekla, že potřebuji nejdřív najít ATM, začal se vztekat a vysvětlovat mi, že na tek malém letišti ATM prostě není. Ještěže s námi jela jedna milá Češka, s níž jsem po cestě kecala. Založila mě sedmi EURy, které jsem jí ještě na letišti převedla na účet. Po týpkovi jsem ale chtěla doklad o zaplacení. Samozřejmě neměl nic, co by mi vyplnil. Když jsem mu vysvětlovala, že nemám důkaz o tom, že jsem mu peníze dala, a že nevím, jestli mi teď třeba nepřijde ofiko faktura od WizzAiru s výzvou o dodatečné zaplacení transferu, budu naštvaná… Jediný naštvaný tu byl on. Nekousal to. Poprosila jsem ho alespoň o jméno. Cosi naškrábal na papírek, čapnul EURa a ukázal mi záda. Na letišti jsme se slečnou daly do kupy poslední marky, abych si koupila kafe, ona baklavu, a ještě nám zbylo pár drobných na památku.

 

Na Slovensko jsem doletěla prakticky po patnácti hodinách na cestě a 25 hodinách bez spánku. Byla jsem úplně K.O. a doufala, že Starbucks v Eurovei otevře co nejdříve, abych se vůbec udržela na nohách a zvládla celodenní pracovní martirium a jednání. Všechno dopadlo dobře, ale nepochopím jedno, proč moje závěry cest vypadají vždycky takhle zběsile!